Pokud člověk zjistí, že má blechy, rozhodně nejásá. A ani já bych nejásal, a jistě ani vy. Protože na rozdíl od majetku nám takové blechy nepřinášejí ani minimální příjemný pocit. A pokud už z nich něco máme, pak jenom nepříjemný pocit po těle, když nás tito paraziti poštípou. Což je u blech samozřejmost, protože se tyto živí krví a k té naší by se jinak než prostřednictvím štípnutí nedostaly. Jakmile se na nás blechy někde přilepí, jakmile si nás vyberou za své hostitele, máme smůlu. Nejsou to sice upíři, takže se po vysátí těmito nestaneme jedněmi z nich, a ani nejsou tak nenasytné, aby nás to ohrožovalo na životě, ale zkrátka se jich nezbavíme.
I když je jich třeba ze začátku jenom pár, můžeme si být jisti, že se u nás začnou úspěšně množit. A než se nadějeme, máme jich plný byt stejně jako kterýkoliv prostor, kde se někdy zdržujeme. A že by nás dobrovolně opustily? Na to zapomeňte. Proč by hledaly někoho jiného, ke komu by se od nás mohly odstěhovat, když jim poskytujeme svou krev jako obživu a o nic víc jim vlastně nejde?
Blechy si tedy můžeme podobně jako opice, psi nebo jiní tvorové, vybírat z chlupů, chytat je a zamačkávat. Případně topit jako v komedii Na samotě u lesa. Ale ony nejsou jenom na nás. Jsou i všude kolem nás a dříve či později tak na nás skočí další. A doufat, že pomřou hlady, když na nějakou dobu domov opustíme? Tak to také nevyjde. Vydrží hladovět až překvapivě dlouho. A co tedy s nimi? Co udělat, aby nebyly takové blechy naším doživotní soužením? Jedinou skutečně účinnou pomocí je odborný zásah deratizátorů. Jen ti mohou blechy na nás a kolem nás spolehlivě vyhubit. A protože je u deratizace blech cena jejich služeb velice příznivá, určitě bych si je pozval, kdybych byl zablešený. Protože život s blechami nestojí za nic. Nikdy nebyl, není a nebude příjemný. A přece se nebudeme drbat až do smrti!